RSS
 

Bradavice dotřetice (a posledně)

01 Bře
Je zajímavé co na vás po letech z kufru nevypadne…
…no ano byl si to ty deníku. Naposled jsem tě měl v ruce v prváku. Už si ani nedoufal, že spatříš znovu světlo světa co? Poděkuj sraženému svetru!

Zameškal si toho dost. No jo, vím, můžu za to já… teda svetr. Přišel si o spoustu hormonů z mého prvního vztahu… hadej s kým? Nevíš? No zrovna s tou milou Sayakou, o které jsem psal před všemi těmi lety. Nakonec se z ní vyklubala třeťačka a jak si asi už uhodnul, tak to za těchto okolností dlouho nevydrželo. Nevsáknul si spoustu rozezlených kaněk, když mě na mém místě vystřídal ten … v té době snoubenkovrah Thruffle. Ale dobře mu tak, aspoň má s dětma o zábavu vystaráno. Ač si (to) Say nezaslouží.

Nezažil si ani Terry. No dobře, z kufru si jí asi mohl občas zaslechnout. Byla poměrně vokální a většinu času jsem jí raději nechával v Brtákule. Nicméně, byla to perla mezi dlaždičouny! Vždy uměla pohotově zvolit správnou a peprnou nadávku hodící se do okolní situace. Ač mne z počátku těšilo její výrazné popírání průměrného věku dlaždičounů , tak jsem byl nakonec rád, že letos odešla do své Valhaly plné trpaslíků. V posledním roce se už pouze trápila a její nejčastější činností bylo skleslé nadávání od krbu. Myslím, že jsme jí na počest postavili s Richardem krásnou věž a poslední dny netrávila sama, ale vždy ve společnosti lidí.

Nezvěčnil si mé zoufání, když mě rodiče přehlásili na mudlovskou školu do Londýna. Tam jsem místo tajů čar a kouzel musel studovat právo, podnikání a ekonomii, přestože se to ve výsledku ukazuje jako užitečné. Žít znovu s mudly sice nebylo špatné, ale nemohl jsem volně využívat to nejlepší z obou světů. Přežití těch několika let bylo možné jen díky mé komplicce a dnes již expřítelkyni Miki. Byla ještě mnohem větší číslo než Terry, což nakonec byl, společně s velkým přispěním její modelingové a párty kariéry, důvod k našemu rozchodu.

Nesledoval si ani můj druhý pokus o dokončení Bradavic, který byl doprovázen sérii mých špatných rozhodnutí v souvislosti s duem VallStar (a také nelibostí rodičů). Školu jsem ve výsledku dokončil, dokonce ze mě nakonec je i OVCE, nicméně sociální rovina se zmíněným duem je asi až dodnes poměrně nestálá.

Nebyl si u toho, když jsem začal pracovat v řemeslné dílně pana Jakemana. Dokonce si mě nedoprovodil ani do Munga, když jsme tam pak s panem Jakemanem rok leželi s mizící chorobou. Já vím, zvládl si zmizet mnohem dřív než my, ale aspoň tě s tím nikdo nemusel léčit. Pan Jakeman už se z následků choroby nikdy pořádně nevzpamatoval a letos na mě dokonce převedl dílnu, tedy samozřejmě jsem musel jistou část odkoupit za pomoci rodičů.

Možná by se ti líbila moje současná slečna, Nell. Píše pro věštěc, takže by tě asi zužitkovala užitečněji než já. Nevím sice, jak to se mnou může vydržet, ale rozmlouvat jí to nebudu. Až ji budu chtít hodně pobavit. Nechám ji aby si tě přečetla. Možná mě tebou vymlátí z bytu.

To už jsme ale skoro v přítomnosti. Možná tě potěší, že budeš aspoň o jednoho mého poprvé… našel jsem tě právě včas abych se ti vypovídal před platností mé první pracovní výpovědí. Tak se přece vy deníci používáte ne? Nebo tě snad používám špatně a měl bych si zajít pro návod k použití za nějakou ze studentek? Co myslíš?

Letos jsem do Bradavic nastoupil dotřetice, pro některé hlavně toho zlého. Tentokrát ovšem v roli praktikanta. Měl jsem učit dějiny a péči o kouzelné tvory. Vím, dějiny nejsou zrovna moje oblíbené zaměření a osnovy ministerstva jsou v strašném stavu, ale doufal jsem že se naskytne možnost s tím něco udělat. POKT by možná byla fajn, pokud by tam ovšem někdo chodil. Mizivou účast na hodinách asi taky můžu připisovat sám sobě. S rolí učitele mám pořád trošku problém. Velká část ostatních profesorů využívá spíše autoritativního přístupu ke studentům a tradičních přednesů látky od tabule. Já naopak zvolil možná až moc přátelský přístup k studentům, což může být pro některé trnem v oku. Zvlášť s tykáním jsem dost možná přestřelil. Nicméně vždy jsem viděl větší přínos v individuálním zapojení studentů, „přátelštější“ atmosféře a jisté míře důvěry mezi studenty a učitelem, než té „klasické“ škole autority. Zpětně musím zhodnotit, že jsem se asi šeredně spletl a stále jsem neuvěřitelně naivní. Ta „klasická škola“ možná nemá nejlepší odezvu od studentů. Ale je to tak trochu jistota, jak studenty držet na uzdě, nebo se tak alespoň tvářit, když nastane problém.

Problém samozřejmě nastal a zrovna takový, který mi dodnes nedá spát. Pokud bych jen zvolil tu „jistou cestu“ a nevěřil studentům, že se po večerce dopraví na kolej sami, mohl mít jeden z nich stále nohu. Nedošlo by k zranění dalších studentů. Ušetřil bych trauma Richardovi, Annie a mnohým dalším. Škole by nehrozily potenciální popotahovačky s ministerstvem a rodiči. Už jen pro ušetření těchto tahanic rád škole posloužím alespoň jako obětní beránek. Po krátkém zvážení jsem rovnou sepsal výpověď s účinností od konce června. Pak bude pro všechny nejlepší, když se vrátím k tomu co mi jde lépe. Jako pedagog jsem stejně díru do světa neudělal. Co myslíš? Přece jen, v dílně o končetinu příjdu maximálně já. A navíc manuání práce má ten dar vypnutí okolního světa, samozřejmě mimo toho, že šlechtí.

Věřím, že jsem dnešním nářkem tu odmlku dohnal. Za příštích patnáct let se tě pokusím vytáhnout při lepší příležitosti.
 
 

První den v Bradavicích

13 Říj

Ráno jsem se probudil brzy. Ostatní ještě spali, tak jsem se potichu oblékl a vydal se na průzkum hradu. Ve Velké síňi už byli připraveny rozvrhy. Počkal jsem než se na stole objevila snídaně, sebral dvě topinky a zamířil si to na školní pozemky.

Chvíli jsem se procházel podél stěn hradu, až jsem narazil na ohrádku s koňmi. Zajímalo by mě jestli tu na nich i jezdí. Koně nevypadali že by se chystali přijít blíž abych si je pohladil a tak jsem obešel ohrádku a vyrazil k nejbližšímu stromu. Po cestě jsem se zamyslel nad rozvrhem. Díky tomu jsem málem vrazil do hradby z klád, která se přede mnou najednou zjevila.. Kousek jsem couvnul a klády zmizeli. Za nimi stála velká vrba.

Hýbala se! Obešel jsem ji kolem dokola a zjistil že se ta stěna objeví všude, kde se někdo přiblíží k tomu stromu. Asi je to proto aby k němu nikdo nelezl. Chvíli jsem ji pozoroval a pak se vydal směrem k okraji lesa. Procházel jsem se podél něj. Do lesa jsem si netroufal, prý je tam nebezpečno. Zanedlouho jsem dorazil až k hradbě. Otočil jsem se a vydal se znovu podél lesa. Les mě zavedl až k jakési hájence. Zevnitř se ozýval štěkot a tak jsem se raději rychle vydal směrem k hradu.

Kousek pod severní zdí hradu jsem narazil na školní skleníky. Když jsem se koukal skrz sklo dovnitř, nepoznal jsem žádnou rostlinu co jsme pěstovali doma na zahrádce. Jinak tomu nebylo ani ve zbylých dvou sklenících, ovšem ve všech bylo zatím docela šero.

Hrad začal ožívat  at ak jsem se vydal hledat učebnu Obrany proti černé magii. Dlouho jsem bloudil, dokud mi neporadil jeden z obrazů. Kouzelnické obrazy jsou vůbec zvláštní. Kouzelník co mi poradil vypadal jako středověký rytíř. Nejříve mi vysvětloval cestu, ale nakonec mě raději doprovodil až k učebně. Držet s ním krok po všech těch schodech nebylo jen tak. 

V učebně jsem byl první. Chvíli jsem seděl a nakonec když nikdo dlouho nešel jsem se zvednul a prohlížel si předměty vystavené v místnosti. Nejvíc mě zaujal Lotroskop. Když začali přicházet ostatní spolužáci tak se párkrát zatočil.

Po hodině jsem se vydal prozkoumat kam vede schodiště hned vedle učebny. Zavedlo mě na střechu hradu. Skoro celý zbytek dne jsem se pak procházel po vežích a sledoval jezero a hory. V dálce u jezera bylo vidět i jakousi vesničku.

K večeru jsem se pak snažil dospat včerejší noc. Nevybral jsem si na to zrovna vhodné místo, kolejní společenskou místnost. Dva další prváci se tam věčně hašteřili mezi sebou. Později večer jsem nakonec zapředl rozhovor se Sayakou. Je docela milá,  studuje už vyšší ročník, ale zatím nevím přesně  který. Pravděpodobně je taky odněkud ze zahraničí. Vyprávěla mi o profesoru Snapovi a o tom jak v koleji kdysi hořelo. Společně jsme pak sledovali hašteření těch dvou prváků.

Když jsem se pozdě v noci rozhodl jít spát, zjistil jsem že se nemám jak dostat do ložnice. Zatím jsem nedostal klíče a nikdo z kluků již nebyl v kolejce. Nezbylo mi nic jiného než si lehnout na lavici u stolu a tam přespat. Poučení pro příště? Nosit sebou polštář…

 
 

Bradavice, první dojmy

13 Říj

Ani jsem se nenadál a už je 1. září. Příčnou jsem propásl, ale vlak jsem naštěstí stihl. Už dostat se k vlaku byl dost problém, všude byli samí mudlové a hlídat jestli nás nesledují a soustředit se na průchod nebylo jen tak. Poprvé se nám dokonce s mamkou povedlo naběhnout do špatné přepážky (i ona zde byla poprvé).

Když jsme se dostali k vlaku mamka mi pomohla s věcmi do vlaku a musela rychle ven, protože vlak se už rozjížděl. Zamával jsem ze dveří a šel jsem si najít kupé. Nějaká starší dívka mi v jednom kupé doporučila ať si radši sednu s dalšími prváky, ale nějak jsem nedokázal rozeznat kdo je z jakého ročníku. Nakonec jsem si našel prázdné kupé a usadil se v něm. Zanedlouho si přisedla i nějaká další prvačka. Chvíli jsme si povídali než jsem po jednom strašně dlouhém tunelu usnul.

Na nádraží v prasinkách byl strašný zmatek. Z ničeho nic se tam objevil obrovský člověk, Hagrid mu říkali, a začal svolávat prváky. Odvedl nás k lodím a společně jsme přepluli jezero až k hradu. Trvalo to snad celou věřnost a ještě déle trvalo než jsme se vysoukali z lodí.

Hagrid nás předal Profesorce McDonaldové (nebo tak nějak se jmenuje) a ta nás zavedla do hradu. Vysvětlila nám co se bude dít a pak jsme jen dlouho čekali než na nás přišla řada.  Už jsem pomalu usínal, když vyvolali moje jméno.

Ani nevím jak jsem se tak rychle dostal na stoličku a už jsem měl na hlavě moudrý klobouk. Rozhlédl jsem se po všech obličejích co na mě zírali a začal se cítit pořádně nervózně. Nezbýlo mi nic než čekat na výsledek.

„MRZIMOR“

ozvalo se. A já už byl na cestě ke stolu, kde mě přivítala nějaká dívka v Mrzimorských barvách. Posadil jsem se a sledoval zbytek zařazování.

Po zařazování následovala píseň od klobouku a proslov Brumbála a po něm slavnostní hostina. Všichni se nacpali všemožnými dobrotami a pak nás odvedli do naší kolejní místnosti. Našel jsem si postel a po chvíli strávené v klubovně s ostatními spolužáky šel spát.

Usnout se mi podařilo až o dost později…